Den Desátý, Irkutsk

Ráno ve vlaku jsme z pelechu nepospíchali, nebylo kam. Tak jsme se prováleli až do příjezdu. Chlapci se osmělili a zeptali se odkuď jsme, když jsme jim to řekly tak jeden měl hroznou radost, oni se totiž vsadili a on vyhrál. Jeli z Omsku do Irkutsku a to bylo vše co jsme se od nich dozvěděli. Stáhli jsme povlečení a odevzdali je průvodčí a to už jsme vjížděli na nádraží. U vagónu na nás čekal pán s papírem s natištěným mojím jménem. Přivítal nás a hned se ptal, jak chceme jet do apartmánu jestli taxi nebo tramvají a doporučoval tramvaj, abychom věděli jak pak zpátky na nádraží. Nečekali jsme dlouho a přijela, cesta krátká, jen tři zastávky přes most, jízdné opět levnější než minule, tentokrát jen 15 rublů. Po výstupu nás Alexandr dovedl mezi domy k nízkému činžáku, kde v přízemí byl menší byt, který jsme si pronajali. Vše nám ukázal, na mapě doporučil zajímavá místa ve městě. Domluva parádní mluvil pomalu a celkem jsme mu vše rozuměli, akorát jsme nepochopili na co je ten velký prádelní hrnec v koupelně, o kterém něco vyprávěl. Předem nám uvařil čaj na přivítanou, vyřídili jsme tedy papíry, vlastně chtěl jen domluvenou částku, pasy ani migrační karty nechtěl. Požádal jsem ho jestli mi může alespoň orazítkovat ty migrační karty, nebyl to problém jen si je vzal s sebou že je za chvilku přinese, to bylo poprvé, kdy jsem je dal z ruky, naštěstí je za necelou hodinku přinesl. Byli jsme zrovna na odchodu. Klidně se přiznám že jsme trochu bloudili, ale zase jsme poznali zvláštní architekturu města, tady se totiž míchalo staré s novějším, dřevěné baráčky s paneláky. Jak jsem se později někde dočetl oni ty staré dřevěné nemůžou zbourat, takže je klidně obestaví paneláky, takže se tu míchají staré sibiřské domy se socialistickou výstavbou. Asi po hodině jsme se dostali tak kde jsme měli být asi za 15 minut, v místním centrálním parku, vodní fontány nechyběli ani zde. Zrovna bourali pódium, včera tu měli slavnosti založení města. Dostali jsme hlad tak jsme se vydali hledat nějakou Stolovaju(jídelnu). Zapnul jsem tedy aplikaci v mobilu a podél hotelu Angara, a místního stabilního cirkusu jsme se dostali na pěší zónu.  Škoda že byla zrovna v rekonstrukci, takže jsme jí prošli po dřevěných lávkách a po chvilce jsme už jedli báječné jídlo .Posilněni jsme se vydali dál na místní tržiště. Co jsme tam viděli se ani nedá slovy popsat. Přeplněné stánky se vším možným co roste v zemi, ovoce, zelenina, kytky, sazenice, semena, vše čerstvé a krásně barevné. Samozřejmě na nás poznali že nejme místní a nabízeli a nabízeli, nakoupili jsme tedy pár kousků ovoce. V kryté tržnici jste mohli koupit vše co potřebujete počínaje mlékem, sýry, vejce, až po všechno maso, cukrovinky, sušené i mražené ovoce, všechny možné čaje, bylinky čerstvé i sušené, koření, různé oříšky, prostě toho bylo moc. Zvláštní oddělení bylo s rybami a to už jsem neodolal a po ochutnávce dvou kousků jsem si koupil uzeného Omula. Venku jsem ho v jednom prázdném stánku, celého snědl, Hanka nechtěla, ale dala si vedle pirohy s jablkem. Naproti přes ulici tržnice pokračovala oblečením, jen jsme nakoukli na kožené bundy, asi by se vyplatili, ale tahat se nám s tím nechtělo. Napojili jsme se na místní zelenou linku na chodníku a došli jsme po ní ke Kvartálu 130, kde nás přivítala socha tygra Babra s liškou v tlamě( mají to i ve znaku města). Dál se pokračovalo pěší zónou mezi kavárnami a restauracemi, vše postavené ve starém duchu, na konci ulice byl ale velký moderní obchoďák, ten jsme vynechali. Zkratkou mezi domy jsme se vydali na odpočinkový ostrov Junost, rázem jsme se ocitli v jiném světě, spousta zeleně, hřiště, lanový park, asfaltové stezky pro kola, koloběžky a brusle. Zábavní park jsme vynechali a došli jsme na konec ostrova, kde bylo takové malé pódium. Sešli jsme k řece Angaře a trochu se pokochali pohledem na tento jediný odtok z jezera Bajkal, chvilku jsme pozorovali rybáře a vydali se zpět. Přes pěší most jsme se dostali na promenádu kolem Angary, minuli sochu Jury Gagarina, opodál skupinka mladých lidí na trávníku zpívali Haré Kršna Mahá-mantru a mladé dívky rozdávali kolemjdoucím domácí kokosové kuličky, byly dobré jen jsme čekali, že za chvilku uvidíme růžové slony. Bez problémů jsme dorazili na ulici, kterou jsme znali z příjezdu, v sámošce jsme koupili mražené pelmeně a něco k snídani. Doma nás čekalo překvapení, netekla teplá voda, psal jsem Alexandrovi, za chvilku odepsal že je celá čtvrť odstavená že dělají údržbu a že kvůli tomu je tam ten velký hrnec v koupelně a máme si ohřát vodu na sporáku. Byli jsme už docela utahaný, tak jsme se ošplouchly, vyzkoušely nabídku místních televizních programů a brzo usnuli.

Více fotografií: ZDE