Den dvanáctý, Balšoe Koty

Na dnešní den předpověď slibovala sluneční den a při pohledu z okna se to potvrdilo, velké louže na silnici však zůstali. Dneska jsme měli v plánu výlet na jezero lodí, z říčního portu v Irkutsku po řece Angaře až k Bajkalu do vesničky Balšoje Koty. Loď vyrážela z přístavu v 11:30, takže jsme vyrazily kolem desáté, protože přístav byl až úplně na druhé straně města. Na zastávce jsme chvilku čekali na maršurtku a za půl hodiny jsme vystupovali přímo u vchodu do přístavu. V kase jsme koupili lístky na loď, chvilku to trvalo, protože slečna zřejmě poprvé v životě viděla Český pas. Měli jsme ještě čas tak jsme se vydali hledat trafiku a nějaké potraviny. Vrátili jsme se kousek na sídlíště, v trafice se nás paní ptala odkaď jsme a hned se chlubila že ví, že už nejsme Československo. V samoobsluze už bylo znát, že jsme daleko od centra, sortiment už nebyl tak pestrý, ale nakoupili jsme nějaké sladké pečivo v celofánu. V přístavu už bylo spousta lidí a čekali na loď, byla to taková ta rychlostní loď "Raketa". Vyrazili jsme na čas a po chvilce nabrali rychlost, mohli jsme se i podívat ven na takový malý výklenek, sotva jsme se tam dva vešli, pěkně to fičelo a dlouho jsme tam nevydrželi, podle navigace jsme jeli rychlostí 60 km/h. Za hodinu jsme měli mezi přistání v Listvjance, kde vystoupila většina lidí, pokračovali jsme hned dál už po jezeře a za půl hodiny přistáli v kotvišti Balšoje Koty. Podle mapy ve vesnici nic být nemělo a taky že nebylo. Prošli jsme jediné dvě ulice a viděli spoustu dřevěných domků, evidentně byla většina udržovaná, ale lidi nikde. Vesnička byla zasazená do nádherné krajiny z jedné strany jezero, kde už byli vidět na protilehlém břehu zasněžené vrcholky hor, a na druhé straně strmé vrcholky se skalními útvary. Vesnicí prochází turistická stezka, která vede z Listvjanky až daleko na sever a kopíruje břeh Bajkalu. Měli jsme čas asi 4 hodiny tak jsme se po stezce vydali, minuli jsme místní jediný obchod, ale bylo zavřeno tak jsme šli dál. Široká cesta se za vesnicí změnila v úzkou pěšinu kopírující břeh, ale dost vysoko ve svahu, takže jsme museli dávat trochu pozor abychom se nezřítili dolů. Šli jsme asi hodinu, občas jsme se museli vyhnout běžci, stezka byla asi oblíbená běžkařská dráha, našli jsme si cestu dolů k břehu a spočinuli jsme na kamenité pláži. I když bylo celkem teplo na koupání to nebylo, Hanka smočila alespoň nohy, trošku jsme si zablbli s kameny a poskládali nápis H+M CZ, až později jsme si všimli na fotkách, že jsme to Z poskládali zrcadlově (už jsme asi zblbli z azbuky). Docela by mě zajímalo, jak to tam dlouho vydrží. Lidí jsme moc nepotkali. Zpátky jsme šli podstatně rychleji už jsme nestavěli na každém druhém metru, abychom se pokochali výhledem. Ve vesnici bylo trochu živěji, ale byl to zájezd Německých důchodců, Hanka zajásala, že si konečně může s někým pokecat. Obchod byl už otevřen, bylo to malá chaloupka, vevnitř obchod velikosti obýváku, natřískán zbožím a ochotná paní nám uvařila kafe do plastikového půllitru a dali jsme si výborné pirohy plněné jablky. Venku Hanka pokračovala v pokecu s Němci a já lákal místní kočku na sladké pečivo, přišla a dala si, hlad je hlad. Po celé vesnici jsme nacházeli veliké hromady trusu, ale kdo je tam dělá to nám bylo záhadou, žádná hospodářská zvířata jsme neviděli a nepřišli jsme na to. Prošli jsme vesnici , minuly přístaviště a šli jsme ještě kousek podél břehu , tady byla cesta širší a vedla kousek od břehu, potkali jsme výpravu (asi) Japonců, kouzelné bylo, že už z dálky na nás mávali a všichni uctivě zdravili, jestli teda šli pěšky těch 25km z Listvjanky tak klobouk dolu. Cesta zpět utekla rychle většinou jsme jen pozorovali dění za oknem. Hned jak jsme přirazili ke břehu jsme šli na zastávku a vzápětí jela maršurtka, takže jsme ještě ve městě nakoupili, doma si uvařili a po deváté večer seděli na dvorku s kávou. Zítra jsme odjížděli už v 8:40 směr Ulan-Ude, napsal jsem tedy Alexandrovi co s klíči, odepsat že si pro ně ráno příjde, domluvili jsme se na sedmou, a šli spát.

Více fotografií: ZDE