Den jedenáctý, konečně Bajkal
Ráno nás čekalo nemilé překvapení, venku lilo jak z konve a celá ulice byla jedna velká louže. Hanku jsem nechal ještě chvilku spát a prostudoval jsem počasí, mělo by se to během dne lepšit. Dnes jsme měli v plánu výlet autobusem na Bajkal, jízdenky jsme včera koupili na internetu. Autobus odjížděl v 11 hodin z místního autobusáku, ještě jsme se tam museli nějak dostat, tak jsme po snídani, cca v 10.hodin vyrazili do deště. Horší než déšť byly obrovské louže na ulicích, a to že místní řidiči si s nimi moc hlavu nedělali a projížděli je bez ohledu na chodce. Čekala nás také první jízda tkz. Maršurtkou. Je to vlastně takový minibus, křižující město, mají svoje čísla a linky, ale jízdní řád nemají, prostě až přijedou tak přijedou, mají teda psané určité intervaly, někdy to nesedne, tak je lepší vyrazit s určitou rezervou, ale nám se nestalo že by v intervalu nepřijel. Stáří a vybavení je různé od historických kusů až po zbrusu nové, kde se hlásí i zastávky. Jízda je tedy zážitek, přišlo nám že řidiči pořád pospíchají a hlavně zvládají za jízdy řídit, pít kafe a telefonovat najednou, neustále troubí a něco si brouká. Zvláštní jsou i zastávky, místo je na nich tak pro dva autobusy ale vejdou se tam i tři plus trolejbus a dvě maršurtky. Systém vypadá chaoticky, ale překvapivě dobře funguje a všichni jsou nakonec spokojený. A to hlavní je že se platí při výstupu a cena je jednotná 20 rublů. Počkali jsme si tedy na tu naší, a jak je u nás zvykem zaplatil jsem při nástupu, dokodrcali jsme se na nádraží a normálně jsme vystoupili, když tu náhle za námi vyběhl řidič, že jsme nezaplatili, tvrdil jsem mu, že jsem platil při nástupu, a on že při výstupu jsem neplatil, až když jsem mu to začal vysvětlovat česky a ostatní vzadu začali troubit mávl rukou, naskočil zpět za volant a s troubením odjel. Měl jsem z toho divný pocit a až později jsem pochopil, že to byla naše chyba, že prostě kdo nezaplatí při výstupu tak vlastně neplatil. Při vstupu na aut.nádraží už žádné prohlídky nebyli, ale u vstupu hlídkovali dva policisté a na plac k autobusům se dostanete jen s jízdenkou. U přistaveného minibusu nikdo, až přišla nějaká babka otevřela si a nastoupila, nastoupili jsme za ní, za chvíli přišel řidič, zeptal se kolik vás je vzadu..osm..tak jedem. Věděli jsme, že pojedeme asi hodinu, ale protože jsme nejeli na konečnou, netušili jsme jak ohlásit že vystupujeme, na zastávkách cestou nestavěl, už jsem se chystal že půjdu za řidičem, ale jediná mladá cestující vystupovala také, takže jsme vystupovali s ní. Vystoupili jsme u Bajkalského muzea, ale bylo tam temno a zavřeno, pokochali jsme se výhledem na rozšiřující se Angaru a i když drobně pršelo v dálce byl již vidět Bajkal. My se ale vydali na druhou stranu do kopců, kde měla být lanovka jedoucí na vyhlídku Kámen Čerského. Tak nějak jsme tušili že lanovka nepojede, ale přesto jsme vyrazili, minuli jsme hotel Bajkal a šplhali dál do kopce. Dorazili jsme na místo a lanovka byla v pohybu, přijeli dolu čtyři lidi v pláštěnkách, evidentně neoblečení jako turisté, lanovka se zastavila, všichni nasedli do aut a odjeli, lanovkář se jich něco ptal a oni odpověděli něco ve smyslu že nic není vidět. Ono se nebylo čemu divit stále drobně pršelo a vrcholek byl v mlze. Otočili jsme se a zase šli dolu, Hotel Bajkal vypadal opuštěně, ale bylo otevřeno a recepční nás nasměrovala do restaurace. Zvenku i zevnitř vypadal hotel dost schátrale, ale restaurace vypadala luxusně, vítal nás pikolík, nabídl nám šatnu a odvedl nás ke stolu. Původně jsme chtěli jen čaj, ale v jídelním lísku měli i pelmeně a za překvapivou cenu tak jsme si je chtěli objednat, ale zrovna je neměli, což nás překvapilo je to národní jídlo, ale nikde je nemají, objednali jsme si tedy těstoviny. V restauraci jsme byli sami, nenadále se přihrnul zájezd Italských žen, bylo jich tak dvacet, ale hluku dělali tak za sto. Pikolíci začali kmitat, k obědu měli pelmeně(tak proto na nás nezbylo). Čaj nás pěkně zahřál a těstoviny nasytili tak nám bylo dobře, ani se nám nechtělo ven. Museli jsme ale na bus, který nás měl odvést k Bajkalu, sice jsme nevěděli v kolik přesně má přijet a vlastně tam ani neměl stavět, ale předpokládal jsem, že stačí mávnout a zastaví. Čekali jsme tedy na zastávce ale bus nikde, už jsme se chtěli vydat těch 5 km pěšky, ale zastavil nám taxikář a nabídka zněla 150 rublů, tak jsme se svezli. Zastavil nám přímo u autobusu zpět do Irkutsku, ale po rychlé domluvě jsme se rozhodli zůstat v Listvjance a projít se po břehu Bajkalu. Listvjanka je vesnice roztažená okolo břehu Angary která zde vytéká z jezera, je tu plno hotelů a penzionů, taková Bajkalská riviéra. Teď to ale působilo studeně, ospale a nevlídně. Jediné místo kde to trochu žilo byl místní trh, trhovkyně se o nás málem popraly, nakonec jsme u jedné nakoupili něco suvenýrů. Na druhém konci jsme ještě neodolali a koupili místní sypaný čaj, je to tedy nějaká bylina, ale je chutný, dostali jsme ještě ochutnat nějaké semínka z šišek a i když jsme už nic nekoupili dostali jsme hrst třešní na cestu. Došli jsme tedy k Bajkalu a šli asi kilometr po břehu. I když bylo nevlídně bylo to krásné, na druhý břeh nebylo vidět tak to vypadalo jako u moře. Už nepršelo tak jsme se kochali, cestou zpět jsme potkávali lidi v zimních bundách a čepicích, nebylo se čemu divit bylo 6 stupňů. Na zastávce se zrovna chystal odjet bus do Irkutska, vypadal plný, ale řidič nás přesvědčoval že se vejdeme, za půl hodiny měl jet další tak jsme se rozhodli počkat v dobře vytopeném bistru u kávy. Měli jsme sice koupené lístky na poslední bus v 18.hodin, ale další hodinu jsme čekat nechtěli a tak jsme si zaplatili ten dřívější. O hodinu později jsme vystoupili v Irkutsku u tržiště a na krátko se stavěli v části s oblečením, zrovna balili tak jsme přešli na druhou stranu ulice a nakoupili asi kilo sypaného čaje, něco černého, něco zeleného. Na apartmánu si Hanka ohřála dva plné kotle vody a naložila se do vany. Nacpali jsme se pelmeněma, dali jsme si večerní kávu a šli spát.