Den třináctý, Ulan-Ude

Ráno jsme vstávali relativně dobře, už jsme si na časový posun (+6 hodin) zvykli. Zabaleno jsme měli od večera, jen jsme svlékli povlečení, dobalili a čekali jsme na Alexandra, přišel na čas, rychle proběhl byt, ještě jednou se omluvil za teplou vodu a popřál nám hezkou cestu. Na zastávce jsme byli za 5 minut, na tramvaj jsme chvilku čekali, ale času jsme měli dost, takže jsme byli v klidu. Vlak jel z Moskvy a pokračoval dál až do Vladivostoku, byl to teda ten pravý vlak, který projíždí celou Transsibiřskou magistrálu, číslo měl 002. Protože jsme měli před sebou jen krátký přejezd (6,5 hodiny), objednal jsem 3.třídu tedy vagon bez kupé, ale lehátkový, byl poloprázdný. Většina osazenstva ještě spala, tak jsme se snažili chovat tiše. Uvařili jsme si čaj a posnídali, pak přišla na řadu samozřejmě ještě káva. Venku cesta ubíhala krajinou veskrze lesnatou a kopečkovou, až asi po hodině jsme dorazili na samý jih Bajkalu do jediné zastávky na cestě do Slyudyanky, nikdo k nám nepřistoupil tak jsme si povlíkly matrace a dál jsme pozorovali cestu vleže. Výhledy na Bajkal byly úchvatné a na druhé straně kolejí jsme už viděli ty zasněžené hory. Dlouho to netrvalo a usnuli jsme, výhodou bylo, že i za 3 hodiny byl výhled skoro stejný, zase Bajkal a to jsme ho objížděli jen kousek z jihu. Do Ulan-Ude jsme dorazili chvilku před 15.hodinou, hned jak jsme vystoupili, bylo jasné že tady bude vše trochu jinak, bezpečnostní kontroly žádné, lidi úplně jiný, většina už měla šikmé oči . Nádraží bylo zrovna v rekonstrukci, tak jsme to museli trochu obcházet, ale zastávku jsme našli lehce. Pokřikoval tam na nás nějaký chlapík, evidentně přiopilý, ignorovat ho nestačilo, přišel za námi až na zastávku, nic nechtěl jen se ptal co jsme zač a co tam děláme v jeho Rusku. Česko mu nic neříkalo, zabralo až Československo, a najednou byl kamarád a chtěl nás objímat, naštěstí zrovna přijela maršurtka. Jízda v malém minibusu s velkými batohy je supr, zastávky jsou všechny na znamení, když se před zastávkou neozvete tak prostě nezastaví, naštěstí ty dvě slova se naučíte rychle. Podařilo se nám tedy vystoupit, do natažené ruky od řidiče jsme při výstupu dali určený obnos (20 Rub). Pěšky do hotýlku to bylo tak 10 minut, hotel byl v přízemí panelového domu, přihlášení proběhlo standartně, jen jsem se ujistil, jestli máme zajištěný na ráno transfer na letiště, domluvili jsme se tedy na ráno na 6:00. Pokoj nás trochu překvapil, hlavně byl hned vedle recepce, velikost jen o málo větší než velká postel, ale byla tam vana a teplá voda, a bylo tam čisto, akorát na přespání. Jediným naším zdejším cílem byl budhistický klášter Datsan Khambyn Khure a když by byl ještě čas obří sochu hlavy Lenina v centru města. Čekali jsme na zastávce a vyhlíželi maršurtku s naším číslem, ale stále nejela, stáli jsme totiž na špatné zastávce. Přešli jsme tedy o kus dál, mávli si a jeli, vystoupili jsme omylem o zastávku dřív, ale zas tak to nevadilo, klášter už byl na dohled. Museli jsme to trochu obejít, ale v plotě byla díra tak jsme si to trochu zkrátili. Ocitli jsme se v lesíku a stromy byly obaleny modlitebními praporky, nikdy jsme v budhistickém klášteře nebyli tak jsme nevěděli jak se chovat. Postupovali jsme tedy trochu s respektem. V areálu byli čtyři budovy, pár lidí tam zvláštně chodilo, vyhlídli jsme si jednu paní a s odstupem jí následovali. Všechny budovy a modlitební mlýnky jsme obcházeli z leva doprava, točili mlýnky, sedm tibeťanů jsme cvičit ale neuměli. Postupně jsme za paní obešli všechny budovy a do té největší se i podívali. Velice pěkné a pro nás tajemné místo, celý areál stál na kopci nad městem a byl tu klid. Navštívili jsme prodejnu se suvenýry, já si koupil korále a Hanka náramek. V maršurtce bylo plno, pustil jsem jednu paní sednout, a chudák Hanku málem zasedla, byla trochu silnější, nepříjemné bylo, že tam jela dvojice (chlapík s ženskou) a byli totál na šrot, asi mluvili dost sprostě ta silnější paní je tam pak okřikovala, ať mluví slušně, naštěstí brzo vystoupili, tohle jsme zatím nikde jinde neviděli. Houkli jsme si na řidiče a vystoupili na náměstí. Obří hlavu Lenina nešlo přehlédnout má na výšku 7m, a okolí bylo docela upravené. I tady jsme se setkali s tím co jsme zatím nikde jinde neviděli, popíjení na veřejnosti, hold Moskva je už hodně daleko. Chtěli jsme se ještě najíst, tak jsme hledali nějakou jídelnu, minuli jsme operu, vítězný oblouk, až jsme došli na pěší zónu, zrovna tu hrála nějaké pouliční kapela. Na konci pěší zóny jsme si dali alespoň kafe. Už jsme to chtěli vzdát a jet na hotel, ale zatím co jsem navštívil veřejné WC Hanka se nějaké paní zeptala a ta nás něsměrovala do blízké jídelny. Bylo těsně před zavíračkou, a nějak jsme se nemohli domluvit co si dáme, ale překvapili jsme mladou obsluhu když jsme řekli že jsme z ČR, rozzářila se že u nás byla a vyprávěla něco o Praze, nakonec že nám dá dobré jídlo, zaplatili jsme tedy 150 Rublů a čekali co nám přinese. Byla to hromada nudlí s masem a zeleninou, přinesla to na jednom talíři s dvěma vidličkami ,a bylo to výborné. Když jí Hanka nesla prázdný talíř požádala Hanku jestli ještě můžeme chvilku vydržet, že nám v kuchyni něco připravují, přinesla tradiční Burjatské jídlo, takový dva bobky, mleté maso obalené v těstovině, ještě nám ukázala jak se to správně jí, rukama. Za chvilku přiběhla jak nám to chutná a jestli se může s námi vyfotit. Tohle nám docela vyrazilo dech, byli hrozně příjemný a vlastně jsme odcházeli půl hodiny po zavírací době. Poslední jízda maršurtkou byl taky zážitek, v buse s asi 20 sedačkami nás jelo asi 35, na první pokus se nám nepodařilo vystoupit a přejeli jsme jednu zastávku. Tak jsme se hold na večer ještě malinko prošli. V hotelu nás už žádné překvapení nečekalo, s vědomím že ráno vstáváme v 5 hodin jsme šli kolem 23.hod spát.

Více fotografií: ZDE